ZPOMALTE VE SVÉM ZÁJMU

Zkouším si vzpomenout, zdali jsem v životě slyšela něco povzbudivého nebo uspokojivého o spěchu, shonu nebo chvátání. Vzpomínám si pouze na věty typu:

spěchej pomalu

spěch nikomu neprospěje

spěch není dobrý přítel

K čemu je nám tedy doopravdy spěch?

Ano, mohou nastat i situace, je potřeba rychlé reakce, první pomoc člověku při neštěstí, útěk před padající bombou ve válce, pospíšit si, když spěcháme na vlak?.......tak u tohoto nápadu se zastavím. Znám spoustu případů, kdy právě tento spěch působil nenapravitelná neštěstí.

Spěchat se má totiž opravdu pomalu. Vzpomeňte si ale na naše rodiče a na věty, které jsme od nich mnohokrát slyšeli - neloudej se s tím, proč jsi tak pomalý, jez rychle, skoč rychle nakoupit, rychle si na to zvykni, honem si vzpomeň, musíš se umět rychle rozhodnout. Myslím si, že tyto věty nás nikterak nepodpoří ve snaze něco správně vyřešit, naopak, jakmile se psychika dostane do módu "rychlosti",  naše běžně fungující smysly se najednou ochromí, protože pracují v rovině stresu, kde velí hlavně dva povely - útok a útěk. Není se tedy čemu divit, že má dnes každý druhý člověk stresový nebo únavový syndrom, někdy už i chronický, a stále se snaží ještě něco dohnat, urychlit, zabezpečit na úkor svých sil. A přitom jak krásné a jednoduché by bylo, kdybychom si  na všechno udělali dostatek času. Pokud tak neučiníme, následky mohou mít dalekosáhlejší dopad a mohou být i nesnáze napravitelné.

Jak zpomalit, než se pod tíhou stresu zničíte?

Upřímně řečeno, někdy by byl takový "útek" namístě, a dokonce i "útok" proti tomu, kdo nám spěch přikazuje či doporučuje. Jak dlouho si myslíte, že Vás organizmus dokáže zvládat práci pod tlakem? Existuje jistě mnoho specializovaných firem, zabývajících se výzkumem právě těchto aspektů. Našla bych mnoho tabulek a studií na toto téma. Pro nás ale není důležité, co si vědci myslí o tom, jaká je hranice zhroucení psychiky pod tíhou tlaku na člověka. Jistě to mají dobře spočítané a kalkulují s těmito čísly například sportovní trenéři, ale také korporátní zaměstnavatelé. Takže vědí, že můžou na člověka naložit určitou míru zodpovědnosti a tlačit Vás k maximálnímu výkonu, než začnete mít zdravotní problémy. Snaží se vás takzvaně maximálně "vytežit". Pochopitelně k takovému tlaku dostanete i adekvátní nabídku platu. Takže místo, aby jste si řekli "jak dlouho to vydržím, než padnu" napadne vás "co všechno si nyní mohu s takovým platem dovolit ". Tato věta nyní zní jako pozitivní a má náboj. Jenže co má náboj, jednou vystřelí - nebo spíše přestřelí? Začnete se přiměřeně oblékat, pochopíte že je ideální chodit v "dresu týmu" vašeho vedení, čili například najdete ideální obchod s obleky a košilemi, které vás budou odlišovat od okolí, ve kterém jste se pohyboval doposud. Možná nakoupíte dražší doplňky k oblečení a hurá, nový hráč na hřišti je připraven ze své lajny rozehrát svou první vítěznou partii. Bez pardonu skáčete jak zaměstnavatel píská, a to za plné podpory tleskajícího vedení i kolegů. Dokonce se můžete spolehnout na jejich plnou podporu, pokud by jste někdy náhodou klopýtl, nebo "šlápl trochu vedle". Zatímco  oni pečlivě a nepřetržitě zaznamenávají vaše výsledky do tabulek, hodnotí, a střídavě tleskají, nebo se snaží vás motivovat, váš pot cáká do draze zaplaceného oblečku. Ale řekněte sami - nevypadá to efektně? Už nemusíte chodit mezi bývalé spolužáky na pivo, můžete si sednout do restaurace, kde sedává spousta dresů podobných spřátelených týmů a za pivo zaplatit dvoj až trojnásobek běžné ceny. Vždyť vám to přece všichni říkají, že jste dobrý, že neudělali chybu, když na vás vsadili, že si budujete skvělou kariérní budoucnost, že jste jeden tým, a že nemáte mít z ničeho strach, že vše zvládnete.

Plány jsou ovšem plány, a ty se musí neustále navyšovat, protože prosperita je důležitá, je to  "meta". Jenže prosperita, aby byla dobrá, musí neustále růst. A tak je potřeba inovovat, přicházet s novými výrobky, rozřiřovat výrobu, nabírat více lidí, přicházet s novými metodami. K tomu je potřeba déle pracovat, více se připravovat, rozšiřovat pole působnosti,  vzdělávat, stavět so nové cíle, nebát se posunovat svoji laťku, pracovat na plno..... Já si ale nejsem jistá, jestli jednou bude dost prodaných výrobků, dost pojištěných, dost lidí s hypotékami, dost zadlužených důchodců, dost prodaných krémů na vrásky, dost rozdaných kreditek, dost prodaných domů, dost prodaných traktorů, dost vyrobených počítačů, dost vytvořených aplikací, dost,... dost,.... dost!

Jednou to přijde. Najednou ucítíte smutek. Vaše čísla začnou nenápadně, později i povážlivě klesat. Vy víte, že děláte všechno správně a vaše čísla jsou lepší než těch, které v mezičase  propustili. Jste jen unavený, doma vás skoro nevidí a pokud máte vztah, už dávno začal skřípat, protože vy se snažíte, zatímco ona jen fňuká, že nejste vůbec doma. Ale vy přece živíte! A to je správné. Přináší vám to uspokojení, společenský kredit, vážnost, uspokojení a uznání. Ale co kromě toho se vylepšilo ve vašem soukromém životě? Už máte na hypotéku - ale chcete si vůbec pořizovat dům s tak nespokojenou ženskou, se kterou právě sdílíte společný byt? Vy přece potřebujete na práci klid a doma si chcete odpočinout. Nebylo by nakonec lepší žít sám?

Tenhle příběh nemusí skončit ideálně. Možná už žijete sám, možná máte novou čerstvou přítelkyni, která zatím chápe, že výdobytky je potřeba si užívat, dokud jsou k dispozici. Možná máte děti s původní přítelkyní a stále si plete jejich jména, protože jste unavený. A možná jste už nevešel do tabulek a hledáte nové stejně skvělé místo. Možná tento článek právě čtete v čekárně u rozvodového právníka nebo psychiatra.... tak ještě vydržte, a klikněte sem.